Jak funguje kojení


“Hm, jak asi, dítě se přisaje a mléko teče, ne?” Jasně, máte pravdu. Pokud vás ale zajímá, co se děje uvnitř prsa, když se miminko přisaje, jaké hormony hrají v kojení roli a jak smysluplná jsou s ohledem na biologii kojení s oblibou tradovaná doporučení typu “jednou za tři hodiny, ať se stihne mléko dotvořit” - pak čtěte dál.



Že mléčná žláza v těhotenství doznává bouřlivého rozvoje, není potřeba někomu, kdo byl těhotný a z podprsenek velikosti B se bez plastické operace dostal na F nebo dokonce nějaké písmeno vprostřed abecedy, připomínat. Mléčná žláza je tvořená lalůčky (alveoly), což jsou ty hroznovité váčky. Jejich vnitřek je vystlán buňkami zvanými laktocyty, které produkují mléko. To se z lalůčků dostává do malých a postupně větších kanálků, které nakonec ústí ven na bradavce.

Kolem alveolů a malých kanálků jsou myoepiteliální buňky, které se při kojení stahují a způsobují, že mléko teče z prsu ven.

Tvorbu mléka v laktocytech spouští hormon prolaktin. Ten se tvoří v mozku, v přední části
hypofýzy, a má významnou roli v počátcích kojení. Nejvýznamnějším podnětem k tvorbě a uvolňování prolaktinu je sání - čím déle je miminko přisáté, tím více je prolaktinu a tím více mléka se tvoří. Možná vás to už taky napadlo - že to doporučení “10 minut na jednom prsu, 10 minut na druhém a dost” nebude z hlediska tvorby mléka to pravé ořechové. Miminko totiž nejlépe ví, co potřebuje, a pokud mu dáme prostor a sebe (včetně toho prsa tedy), bude se kojit tak dlouho, jak je potřeba, aby bylo množství mléka dostatečné vzhledem k jeho potřebám.

Pokud tedy zrovna zažíváte období, ve kterém chce být dítě pořád na prsu, pak vězte, že nejlepší je ho nechat. Hladina prolaktinu stoupá, mléka se tvoří dostatek...obložte se jídlem a pitím, ať je z čeho tvořit, a užijte si odpočinek.

Když se miminko přisaje, jsou okamžitě aktivované senzorické nervy bradavky - to jsou ty nervy, které vedou informace o tom, co se děje v našem těle, do mozku. Díky nim vidíme, slyšíme, cítíme, vnímáme. Když se miminko přisaje, nervová zakončení na to okamžitě zareagují a reflexně zvýší průtok krve v kůži prsou a zároveň způsobí uvolnění svěračů kolem ústí mlékovodů, které brání vytékání mléka. Kůže se tedy zahřívá (což vede k předávání tepla miminku - to je vlastně jen jiný způsob předávání výživy) a mléko může téct. Stimulace nervových zakončení přispívá k vypuzování mléka.

V tom má velkou roli další hormon: oxytocin. Vyplavuje se při myšlence na miminko, když slyšíme dětský pláč, když se na dítě s láskou díváme, když máme miminko v náručí - a také při kojení. Oxytocin v mozku podporuje uvolňování prolaktinu a tím zvyšuje tvorbu mléka, na úrovni mléčné žlázy však zejména působí aktivní stahování myoepiteliálních buněk, které obklopují mléčné lalůčky a malé mléčné kanálky. Mléko tedy aktivně teče miminku vstříc. Tento efekt způsobený vyplavením oxytocinu do krve ale nastává až nějakou dobu po začátku kojení - typicky cca po minutě a půl až dvou. Je to ten okamžik, kdy miminko najednou začne hluboce a pravidelně pít (a někdy se i zakuckávat stříkajícím mlékem).

Zkusme si teď spojit předchozí řádky s dítětem, které dostalo nálepku líného pijáka: “on netahá, on
jen dudá,” případně “tahá jen chvilku, a pak dudá.” Je potřeba si uvědomit, že dítě není vakuový extraktor. Není nastavené na to, že by vytvářelo podtlak a tím vysávalo mléko z prsu. Dítě se přisaje a mléko mu díky výše popsaným událostem teče vstříc. Oxytocinové pulsy (to je to uvolnění velkého množství oxytocinu do krve, které stojí za tím hlubokým lokáním) se po nějaké době opakují. A už víme, že i to “pouhé” dudání vede ke zvyšování hladiny prolaktinu - a ten zase vede ke zvýšené tvorbě mléka. Čím déle se dítě kojí, tím víc mléka je.

Ještě jednou se pojďme vrátit k nervům. Kromě těch senzorických, které přenášejí vnímání doteku, tepla, bolesti a podobně, jsou v prsu ještě nervy sympatiku. Sympatikus se aktivuje mimo jiné ve stresových situacích a v prsu vede k opaku toho, co se děje při přisátí miminka: snižuje průtok krve v cévách, což vede ke snížení teploty kůže, a působí stažení svalů kolem mlékovodů, což brání vytékání mléka. Stres dále snižuje uvolňování oxytocinu, takže je negativně ovlivněná i fáze pulzního vytékání mléka.

Představte si teď situaci, kdy vám lékař z nějakého důvodu navrhne, že dítě při kontrole zváží před kojením a po kojení, aby se zjistilo, kolik toho miminko vypije. V cizím prostředí a v situaci, která notně zavání zkouškou z kojení, je těžké nepropadnout stresu z toho, zda s dítětem uspějeme. Kromě toho se miminko většinou nenechá kojit, jak dlouho chce (obvykle se navíc ani neřeší, jestli zrovna chce nebo nechce) - po pěti, deseti či dvaceti minutách se prostě jde vážit. Výsledky jsou nepřekvapivě často neuspokojivé - ve stresu se prostě z výše uvedených důvodů kojí těžko.

V době, kdy se miminko zrovna nekojí, se hromadí mléko v prsu. To vede postupně k tomu, že se -
dosud málo prozkoumaným mechanismem - tvorba mléka zpomaluje. Účelem je zabránit přeplnění prsa a z toho plynoucím komplikacím, a také zbytečnému plýtvání energií matky. Tato skutečnost staví na hlavu doporučení “kojte po minimálně dvou až třech hodinách, aby se prso stihlo naplnit.” Naopak je lepší kojit tak často, jak si miminko říká, aby nedocházelo ke zbytečnému tlumení tvorby mléka ze sebezáchovných důvodů. Na druhou stranu, pokud si miminko po celodopoledním kojícím maratónu dá odpoledne čtyřhodinový spánek, je nejlepší si lehnout a odpočívat s ním - budit ho v takovou chvíli je samozřejmě zbytečné a obvykle neúčinné.

Pokud se vám z toho všeho točí hlava, je dobré si připomenout, že doma máte odborníka na slovo
vzatého: své miminko. Nejspíš vám neřekne, co je prolaktin, co laktocyt a co je oxytocin, ale dobře ví, co a jak potřebuje. Stačí, aby bylo u vás - nejlépe nahé kůže na kůži - a pak už pro něj není problém si určit, jak často a jak dlouho se právě potřebuje kojit. Na vás už je jen, abyste si z kojení udělala příjemnou událost: obklopte se jídlem a pitím, vezměte si hezkou knížku nebo se prostě jen koukejte na miminko...a užijte si tu možnost spočinout.


Zdroj: Kerstin Uvnas Moberg: Oxytocin: The Biological Guide to Motherhood

Comments