Proč mám svoje miminko pořád na těle?

Potkali jsme na procházce sousedku. Bydlí přímo naproti nám, vidí nám do našich obřích oken, má tedy přehled, jak to u nás chodí. Pochválila miminko spící v šátku, a pak se (svou typickou dramatickou dikcí) zeptala: "Vy ho takhle pořád taháte, nejste z toho úplně ztrhaná?" Hlavou mi blesklo, že možná vypadám nějak blbě, ale ujistila jsem ji, že se cítím dobře (což byla pravda). Když pak v dalším rozhovoru vyplynulo, že takhle - na sobě, přivázaného šátkem nebo drženého rukama - ho mám vážně pořád, ve dne i v noci, byla upřímně šokovaná.

Abych to upřesnila: občas miminko předám muži, abych si dopřála luxus samostatné návštěvy záchodu nebo abych se pomazlila se starším synkem. Občas ho položím na postel, abych se oblékla. Ale jinak bývá u mě. Z břicha se při porodu přesunul na břicho a bydlí tam už dva měsíce. Je to krásné. A jo, občas mě bolí záda a jsem unavená. Takže proč to teda dělám?

 1. Protože moje tělo je to nejlepší místo pro život mého malého miminka. Nabízí mu všechno - bezpečí, výživu, lásku, stimuly pro vývoj. Z hlediska biologie jsou naše děti nošenci - očekávají, že se při porodu přesunou do náruče mámy, a tam budou trávit svůj další život. Toto očekávání se formovalo po milióny let, kdy jsme žili v savanách a jeskyních. Jako primáti a jako lidstvo jsme přežili jen díky tomu, že naše miminka byla hned po porodu zdvižena a nošena a chráněna - před zimou, hladem, predátory - svou maminkou.
Dneska je sice všechno jinak, ale miminka se rodí s "pravěkými" instinkty a tohle prostě nevědí. Mají to pořád stejně - jsem u mámy, jsem v bezpečí.



2. Protože potřebuju mít svoje dítě u sebe. Jako je moje miminko instinktivně nastaveno, že nejlepší je být u mámy, tak jsem já nastavená na to, že nejlepší je mít svoje dítě u sebe. Těžko se to vysvětluje. Potřebuju si ho ňuchat, mazlit, chovat...potřebuju svůj život prožívat s ním. Potřebuju vědět, co se s ním děje, že je v bezpečí a v pořádku. Když ho mám u sebe, vím o něm všechno. Cítím každé jeho zavrtění, slyším každé zavrnění. Vím, kdy má hlad, kdy chce čůrat, kdy chce spát. A neustále se zamilovávám.

3. Protože jsem líná. Nechci pořád běhat do vedlejší místnosti kontrolovat, jestli moje miminko dýchá, jestli spí, jestli se budí, co dělá. A v noci nechci vstávat a vylézat z postele.

4. Protože mám doma predátora. Občas je to kočička, občas pejsek, občas tygr, občas bandita a někdy voják. Tahá mimino za ruku a za nohu a různě ho morduje, jak to jen tříletý bratr umí.

5. Protože už vím, že to netrvá věčně. Stačí se podívat na staršího - tříletého - syna. Jako by se včera narodil, a dneska už mluví, skáče, běhá, jezdí na motorce, kreslí...občas je vzpurný a zlobí se na mě, pořád se rád nosí, to jo, ale už toho hodně ujde sám...kdepak jsou časy, kdy byl malinký a jediné, co ho zajímalo, bylo mlíčko a nošení a spaní.
A tak si to užívám. Vidím, jak miminko roste, jak se ze svého vesmírného prostoru vynořuje do našeho světa, jak je zvědavý...a nepochybuju o tom, že přijde den, kdy se bude domáhat hraček a lezení a objevování světa na vlastní pěst. A pak jednou do toho světa odejde žít si svůj život. Nemám potřebu to urychlovat a těším se tím, co právě je. Protože je to moc krásné.

Mám voňavou hlavičku s hebkými vlásky pořád na dosah. Jsem neustále objímaná a neustále objímám, což mi ve světě plném osamělých lidí přijde jako obrovský zázrak.




Comments