Potkali jsme na procházce sousedku. Bydlí přímo naproti nám, vidí nám do našich obřích oken, má tedy přehled, jak to u nás chodí. Pochválila miminko spící v šátku, a pak se (svou typickou dramatickou dikcí) zeptala: "Vy ho takhle pořád taháte, nejste z toho úplně ztrhaná?" Hlavou mi blesklo, že možná vypadám nějak blbě, ale ujistila jsem ji, že se cítím dobře (což byla pravda). Když pak v dalším rozhovoru vyplynulo, že takhle - na sobě, přivázaného šátkem nebo drženého rukama - ho mám vážně pořád, ve dne i v noci, byla upřímně šokovaná.
Abych to upřesnila: občas miminko předám muži, abych si dopřála luxus samostatné návštěvy záchodu nebo abych se pomazlila se starším synkem. Občas ho položím na postel, abych se oblékla. Ale jinak bývá u mě. Z břicha se při porodu přesunul na břicho a bydlí tam už dva měsíce. Je to krásné. A jo, občas mě bolí záda a jsem unavená. Takže proč to teda dělám?
1. Protože moje tělo je to nejlepší místo pro život mého malého miminka. Nabízí mu všechno - bezpečí, výživu, lásku, stimuly pro vývoj. Z hlediska biologie jsou naše děti nošenci - očekávají, že se při porodu přesunou do náruče mámy, a tam budou trávit svůj další život. Toto očekávání se formovalo po milióny let, kdy jsme žili v savanách a jeskyních. Jako primáti a jako lidstvo jsme přežili jen díky tomu, že naše miminka byla hned po porodu zdvižena a nošena a chráněna - před zimou, hladem, predátory - svou maminkou.
Dneska je sice všechno jinak, ale miminka se rodí s "pravěkými" instinkty a tohle prostě nevědí. Mají to pořád stejně - jsem u mámy, jsem v bezpečí.
2. Protože potřebuju mít svoje dítě u sebe. Jako je moje miminko instinktivně nastaveno, že nejlepší je být u mámy, tak jsem já nastavená na to, že nejlepší je mít svoje dítě u sebe. Těžko se to vysvětluje. Potřebuju si ho ňuchat, mazlit, chovat...potřebuju svůj život prožívat s ním. Potřebuju vědět, co se s ním děje, že je v bezpečí a v pořádku. Když ho mám u sebe, vím o něm všechno. Cítím každé jeho zavrtění, slyším každé zavrnění. Vím, kdy má hlad, kdy chce čůrat, kdy chce spát. A neustále se zamilovávám.
3. Protože jsem líná. Nechci pořád běhat do vedlejší místnosti kontrolovat, jestli moje miminko dýchá, jestli spí, jestli se budí, co dělá. A v noci nechci vstávat a vylézat z postele.
4. Protože mám doma predátora. Občas je to kočička, občas pejsek, občas tygr, občas bandita a někdy voják. Tahá mimino za ruku a za nohu a různě ho morduje, jak to jen tříletý bratr umí.
5. Protože už vím, že to netrvá věčně. Stačí se podívat na staršího - tříletého - syna. Jako by se včera narodil, a dneska už mluví, skáče, běhá, jezdí na motorce, kreslí...občas je vzpurný a zlobí se na mě, pořád se rád nosí, to jo, ale už toho hodně ujde sám...kdepak jsou časy, kdy byl malinký a jediné, co ho zajímalo, bylo mlíčko a nošení a spaní.
A tak si to užívám. Vidím, jak miminko roste, jak se ze svého vesmírného prostoru vynořuje do našeho světa, jak je zvědavý...a nepochybuju o tom, že přijde den, kdy se bude domáhat hraček a lezení a objevování světa na vlastní pěst. A pak jednou do toho světa odejde žít si svůj život. Nemám potřebu to urychlovat a těším se tím, co právě je. Protože je to moc krásné.
Mám voňavou hlavičku s hebkými vlásky pořád na dosah. Jsem neustále objímaná a neustále objímám, což mi ve světě plném osamělých lidí přijde jako obrovský zázrak.
Abych to upřesnila: občas miminko předám muži, abych si dopřála luxus samostatné návštěvy záchodu nebo abych se pomazlila se starším synkem. Občas ho položím na postel, abych se oblékla. Ale jinak bývá u mě. Z břicha se při porodu přesunul na břicho a bydlí tam už dva měsíce. Je to krásné. A jo, občas mě bolí záda a jsem unavená. Takže proč to teda dělám?
1. Protože moje tělo je to nejlepší místo pro život mého malého miminka. Nabízí mu všechno - bezpečí, výživu, lásku, stimuly pro vývoj. Z hlediska biologie jsou naše děti nošenci - očekávají, že se při porodu přesunou do náruče mámy, a tam budou trávit svůj další život. Toto očekávání se formovalo po milióny let, kdy jsme žili v savanách a jeskyních. Jako primáti a jako lidstvo jsme přežili jen díky tomu, že naše miminka byla hned po porodu zdvižena a nošena a chráněna - před zimou, hladem, predátory - svou maminkou.
Dneska je sice všechno jinak, ale miminka se rodí s "pravěkými" instinkty a tohle prostě nevědí. Mají to pořád stejně - jsem u mámy, jsem v bezpečí.
2. Protože potřebuju mít svoje dítě u sebe. Jako je moje miminko instinktivně nastaveno, že nejlepší je být u mámy, tak jsem já nastavená na to, že nejlepší je mít svoje dítě u sebe. Těžko se to vysvětluje. Potřebuju si ho ňuchat, mazlit, chovat...potřebuju svůj život prožívat s ním. Potřebuju vědět, co se s ním děje, že je v bezpečí a v pořádku. Když ho mám u sebe, vím o něm všechno. Cítím každé jeho zavrtění, slyším každé zavrnění. Vím, kdy má hlad, kdy chce čůrat, kdy chce spát. A neustále se zamilovávám.
3. Protože jsem líná. Nechci pořád běhat do vedlejší místnosti kontrolovat, jestli moje miminko dýchá, jestli spí, jestli se budí, co dělá. A v noci nechci vstávat a vylézat z postele.
4. Protože mám doma predátora. Občas je to kočička, občas pejsek, občas tygr, občas bandita a někdy voják. Tahá mimino za ruku a za nohu a různě ho morduje, jak to jen tříletý bratr umí.
5. Protože už vím, že to netrvá věčně. Stačí se podívat na staršího - tříletého - syna. Jako by se včera narodil, a dneska už mluví, skáče, běhá, jezdí na motorce, kreslí...občas je vzpurný a zlobí se na mě, pořád se rád nosí, to jo, ale už toho hodně ujde sám...kdepak jsou časy, kdy byl malinký a jediné, co ho zajímalo, bylo mlíčko a nošení a spaní.
A tak si to užívám. Vidím, jak miminko roste, jak se ze svého vesmírného prostoru vynořuje do našeho světa, jak je zvědavý...a nepochybuju o tom, že přijde den, kdy se bude domáhat hraček a lezení a objevování světa na vlastní pěst. A pak jednou do toho světa odejde žít si svůj život. Nemám potřebu to urychlovat a těším se tím, co právě je. Protože je to moc krásné.
Mám voňavou hlavičku s hebkými vlásky pořád na dosah. Jsem neustále objímaná a neustále objímám, což mi ve světě plném osamělých lidí přijde jako obrovský zázrak.
Miminko určitě potřebuje být stále poblíž matky, čehož jsem se držela u všech svých tří synů. Přijde mi pak, že má člověk s nimi větší pouto. U toho posledního jsem to musela však na chvíli porušit, jelikož jsem se objednala na labioplastiku sem, ale nepřijde mi, že by to mělo vliv.
ReplyDeleteJá jsem syna taky hodně nosila. Pořád plakal, bolelo ho bříško a v ruce byl spokojený. To bych ale nic neudělala, tak jsem si také objednala šátek na nošení, nechala jsem si poradit, jak ho správně uvázat a byli jsme spokojení oba dva. Ještě, že se dá všechno takhle sehnat na internetu. Kosmetika, pleny, dětské oblečení , příkrmy,... prostě všechno, co pro něho potřebuju, což je super, když bydlíme na vesnici a město máme 15 km od nás.
ReplyDelete