A...nerozmazlí se, když ho budu nosit?

Ta otázka padá od rodičů, kteří se učí vázat šátek na miminko nebo chtějí podpořit při kojení, celkem často. Skrývají se za ní různé obavy - Osamostatní se? Nebude plakat pokaždé, když půjdu pryč? Nebude chtít, abych ho v šátku odnesla k maturitě? Naučí se chodit? A budu si moci ještě někdy v životě sama dojít na záchod? 
Podotýkám, že neobviňuji nikoho, že se takto táže, sama jsem se takhle taky ptala a pochybnosti je dobré vytáhnout na světlo a prozkoumat.

Je to velká škoda, když jsou rodiče svým okolím nebo různými odborníky odrazováni od toho, aby se dotýkali svého dítěte, reagovali na něj a nosili ho. Je velká škoda, že si lidé často myslí, že mohou láskyplným dotekem dítě pokazit. Už vás někdo pokazil tím, že vás objal, když vám bylo smutno nebo naopak hezky?

Prvním omylem je, že dítě je pasivní a že bez jakéhosi tréninku nedosáhne samostatnosti. Děti v sobě mají cosi jako "osamostatňovací program" a svým narozením nám o tom podávají jasný důkaz. Představte si, že by někdo těhotné ženě říkal - "ty ho tam furt máš v tom břiše, dej ho na chvíli ven, zvykne si a nebude chtít vylézt!" Všichni víme, že se každé dítě dříve nebo později narodí. Stane se tak ve chvíli, kdy se jeho potřeby kyslíku a výživy zvětší natolik, že mu k jejich pokrytí přestane stačit děloha a placenta - a tak se narodí, čímž učiní jeden z největších osamostatňovacích kroků svého života. Nepotřebuje k tomu trénovat a být odkládáno, prostě to udělá.


Miminko porodem opouští dělohu a přesouvá se do máminy náruče. Ta se mu stává zdrojem naprosté většiny důležitých věcí - výživy, podnětů, dotyku, lásky, péče. Jen ten kyslík už je přímo ze vzduchu. A stejně, jako dítě opustilo dělohu, opustí jednou i mateřskou náruč - postupně, po malých krůčcích. Které občas proloží velkým vývojovým skokem, jako můj donedávna skoro výhradně se nosící dvou a půl letý syn, který se před dvěma týdny rozhodl, že teď bude chodit všude po svých.

Strach z rozmazlení jde často ruku v ruce s obavami, jestli nebude dítě na rodičích závislé. Je důležité si připomenout, že právě narozené miminko je na rodičích zcela závislé. Dosud závisel jeho život na výživě, která k němu proudila přes pupeční šňůru a plodovou vodu, neustále bylo obklopeno mámou, která se ho vlastně neustále dotýkala. Teď je závislé na mlíčku z mámina prsu - které mu poskytuje výživu, ochranu i útěchu. Je závislé na mámině doteku, který poskytuje výživu a potěšení celému tělíčku (mláďata, která dostávají mléko, ale nikdo se jich nedotýká, umírají. Dotek je naše základní potřeba). Je závislé na tom, že ho máma zahřeje a že ho bude brát s sebou a nenechá ho napospas a samo. Miminko je prostě závislé, to je fakt.



Tahle závislost a potřeba být s rodičem se zdaleka netýká jen miminek - dítě postupně zvládne víc a víc věcí samo (čímž potvrzuje svůj osamostatňovací program), ale rodiče potřebuje pořád. Potřebuje, aby byli dostupní a k dispozici, aby naplňovali ty potřeby, na které dítě samo nestačí, aby tvořili bezpečný ohraničený prostor, v jehož rámci se dítě bude vyvíjet a osamostatňovat svým tempem. Není potřeba ho postrkovat, protože je to tak v tabulkách nebo proto, že sousedovic Kuba už "to" (ať je to cokoli - chození na nočník, spaní celou noc, pojídání příkrmů či jízda na kole) dávno umí.

Každé dítě v sobě skrývá ohromný potenciál. Každé dítě ve svém životě dokáže spoustu zázračných a velmi komplikovaných věcí - naučí se chodit, nejspíš se naučí kotrmelec, možná i salto vpřed či vzad. Možná bude umět jezdit na koni a dost pravděpodobně bude schopné spočítat trojčlenku a přečíst si tlustou knihu. Možná vynalezne něco velkého a možná bude umět uvařit bramboračku. Možná bude umět tohle všechno! Není to ale vůbec jednoduché - a cenou za to, že jsme my, lidé, schopni všech těchto věcí, je dlouhý vývoj jedince spojený...se závislostí na rodičích. Potřebujeme hodně péče, abychom dokázali velké věci. Tou možná největší věcí je schopnost milovat. Ta se nejlépe trénuje tím, že jsme milováni - což malému miminku nejsnáz dáme najevo tím, že na něj budeme reagovat, že ho budeme brát vážně, budeme se ho dotýkat. Budeme ho mazlit a rozmazlovat. Budeme s ním.

Když se tedy rodiče ptají, jestli se nošením v náruči (ať už tam miminko drží rukama nebo šátkem) a reagováním na jeho potřeby nerozmazlí, ptají se vlastně, jestli opečovávané miminko někdy jejich náruč opustí. Ano, opustí. Není potřeba ho k tomu nějak trénovat, každé dítě má svůj čas. Bude to postupné - kousek odleze, vrátí se, postaví se, vrátí se, začne chodit...a vždycky půjde o kousek dál. Jednou ale odejde - s naplněnými potřebami, s vědomím, že o něj bylo dobře postaráno, se schopností předat lásku a péči svým dětem.



Dovolím si ještě poznámku na konec: velký omyl se skrývá v samotném slově rozmazlení. Jak mě upozornila Michaela Mrowetz, "mazel" znamená v hebrejštině šťastný. Být rozšťastněný...to nezní vůbec špatně, že? Být hodně hlazený, objímaný, dotýkaný...to je také krásné. Škoda, že jsme slovo "rozmazlený" začali používat pro děti, které často vůbec mazlené nejsou - přítomnost a pozornost rodiče jim nahrazují různé věci (dudlík, kolotoč, tablet...), takže se pak pozornosti domáhají poněkud nešťastným způsobem, který jsme si zvykli označovat jako "zlobení". Rozmazlené děti ve skutečnosti potřebují hlavně pomazlit.

Comments

  1. Moc hezké počteníčko, tohle by měla dostat v porodnici každá žena! Děkuji.

    ReplyDelete
  2. Hezký článek, jako každá máma, která své děti nosí, jsem slýchala podobné komentáře. A teď realita. Moje děti se ve 14 měsících vydávají na dlouhé průzkumné výpravy a vůbec jim nevadí, že nejsem poblíž a ani v dohledu. Když mě nenajdou hned, nepanikaří, ale v klidu hledají dál, protože vím, že tam někde pro ně jsem. A ti stejní komentátoři, kteří říkali, že budu mít děti na sobě přilepené ještě na střední škole, teď říkají: "To mě podrž, jak jsou ty tvé děti samostatné oproti ostatním, jak si poradí samy.." Samozřejmě, že to není způsobené jen nošením, ale i jejich povahou a způsobem, jakým s nimi doma jednáme, ale je to úsměvné :-)

    Jantarka (backontrees.blogspot.cz)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já mám v tomto ohledu trochu jinou zkušenost (a třeba o ní taky někdy napíšu), ale jasně, je to velmi časté - u dětí i u opic, když je máma k dispozici a reaguje na ně, tak není potřeba ji neustále kontrolovat a držet se jí. Díky za zkušenost!

      Delete

Post a Comment