"To je hrozný," prohlásila nahlas směrem ke své kamarádce. Překvapeně jsem zauvažovala, o čem je řeč. Mrkla jsem na mimino v šátku (můj první tip) a bylo jasno: nezastrčila jsem ho. "Prso," prohlásila vzápětí pobouřená paní.
Občas se mi to stane. Můj desetiměsíční kojenec mi každou chvíli (zejména jsme-li venku, kam se zatím vydává výhradně nesen v šátku) dává rytím do hrudníku najevo, že potřebuje oběd/svačinku/uklidnění/potěšení, což se všechno obstarává mlíkem. Tím mým. Prso vydám, protože mi to přijde solidní mu takto vyhovět. On ho pak občas pustí a věnuje se pozorování světa kolem, což nemusím vždycky zaznamenat já, protože možná právě motivuju čtyřletou zebru k tomu, že je super ťapat ještě kousek nebo přivazuju popruh kabelky k motorce, abych zebru odtáhla, nebo zebře (která je občas taky pejsek) vyprávím Karkulku nebo zpívám Buráky. Výsledkem je, že mi celkem často z výstřihu kouká kromě miminčí hlavy ještě prso. Občas se najde někdo, koho to pobouří tak, že má potřebu to hlasitě komentovat.
No ale řekněte mi: fakt je to hrozný? Nevytahuju to prso ven proto, abych někoho pobouřila nebo mu zkazila den. Nevytahuju ho ven proto, abych ukojila svoje exhibicionistické choutky, ani proto, abych potěšila postarší pány, kteří mi občas sdělují, že by si to se synem rádi vyměnili. Prso vytahuju ven proto, abych nakojila mimino, protože to zrovna potřebuje. Vedlejší efekt tohoto "kojení na veřejnosti" je, že to prso občas venku zůstane a je vidět. Stále méně rozumím tomu, co je na tom tak pobuřujícího. Prsa máme my ženy hlavně od toho, abychom z nich kojily svoje děti. I jiné části lidského těla mají své funkce: nosy máme k dýchání, uši máme k poslouchání a nohy máme k chůzi. Třeba.
Nechci tu vyzývat k tomu, aby ženy chodily s prsama ven. I mně samotné je příjemnější je mít pod oblečením. Choďte si, jak chcete, milé ženy.
Podobné příhody mě ale vedou k zamyšlení se nad tím, jak to my, lidé západního světa a převážně křesťansko-židovské kultury máme s vlastním tělem, přirozeností a celkově sami se sebou. Proč nás kojení na veřejnosti nebo odkryté prso tak pobuřuje. A co je a co není hrozný. Přišlo by mi prima, kdyby se nám žebříček hodnot a zvyků postupně přeskládal tak, aby byl laskavější k tělu, k duši a k našim skutečným potřebám.
Občas se mi to stane. Můj desetiměsíční kojenec mi každou chvíli (zejména jsme-li venku, kam se zatím vydává výhradně nesen v šátku) dává rytím do hrudníku najevo, že potřebuje oběd/svačinku/uklidnění/potěšení, což se všechno obstarává mlíkem. Tím mým. Prso vydám, protože mi to přijde solidní mu takto vyhovět. On ho pak občas pustí a věnuje se pozorování světa kolem, což nemusím vždycky zaznamenat já, protože možná právě motivuju čtyřletou zebru k tomu, že je super ťapat ještě kousek nebo přivazuju popruh kabelky k motorce, abych zebru odtáhla, nebo zebře (která je občas taky pejsek) vyprávím Karkulku nebo zpívám Buráky. Výsledkem je, že mi celkem často z výstřihu kouká kromě miminčí hlavy ještě prso. Občas se najde někdo, koho to pobouří tak, že má potřebu to hlasitě komentovat.
No ale řekněte mi: fakt je to hrozný? Nevytahuju to prso ven proto, abych někoho pobouřila nebo mu zkazila den. Nevytahuju ho ven proto, abych ukojila svoje exhibicionistické choutky, ani proto, abych potěšila postarší pány, kteří mi občas sdělují, že by si to se synem rádi vyměnili. Prso vytahuju ven proto, abych nakojila mimino, protože to zrovna potřebuje. Vedlejší efekt tohoto "kojení na veřejnosti" je, že to prso občas venku zůstane a je vidět. Stále méně rozumím tomu, co je na tom tak pobuřujícího. Prsa máme my ženy hlavně od toho, abychom z nich kojily svoje děti. I jiné části lidského těla mají své funkce: nosy máme k dýchání, uši máme k poslouchání a nohy máme k chůzi. Třeba.
Nechci tu vyzývat k tomu, aby ženy chodily s prsama ven. I mně samotné je příjemnější je mít pod oblečením. Choďte si, jak chcete, milé ženy.
Podobné příhody mě ale vedou k zamyšlení se nad tím, jak to my, lidé západního světa a převážně křesťansko-židovské kultury máme s vlastním tělem, přirozeností a celkově sami se sebou. Proč nás kojení na veřejnosti nebo odkryté prso tak pobuřuje. A co je a co není hrozný. Přišlo by mi prima, kdyby se nám žebříček hodnot a zvyků postupně přeskládal tak, aby byl laskavější k tělu, k duši a k našim skutečným potřebám.
Comments
Post a Comment